Altistka. Narodila se a studovala v Praze. Zpěv studovala soukromě u R. Rosnera. V roce 1947 debutovala jako filmová herečka (hrála ve filmu Poslední mohykán vedle J. Marvana). Do prvního operního angažmá nastoupila v Brně. Od roku 1954 hostovala na scéně Stavovského divadla v roli Cherubína (Mozart: Figarova svatba) a ve Smetanově divadle dvakrát vystoupila jako Carmen. Účinkovala však také v činoherních a muzikálových představeních, zejména v Divadle Voskovce a Wericha, s Janem Werichem ve slavné inscenaci muzikálu Divotvorný hrnec.

V roce 1958 přijala Soňa Červená angažmá v Berlíně, nejprve v opeře Unter den Linden a v roce 1962 v Deutsche Oper. Svou zkušenost z předchozích sedmi operních sezon v Brně rychle zúročila v nových rolích, zejména v dílech C. Monteverdiho, G. F. Haendla a Ch. W. Glucka, za jehož Orfea byla již vroce 1961 vyznamenána titulem komorní pěvkyně. Stálá angažmá v Západním Berlíně, ve Frankfurtu nad Mohanem a v San Francisku jí přinesla role z nejnáročnějších – od Azuceny (Verdi: Trubadúr), Ulriky (Verdi: Maškarní ples) a Amneris (Verdi: Aida) po Brangänu (Wagner: Tristan a Isolda), Herodias (Strauss: Salome) a Klytaimnestru (Strauss: Elektra) – a ovšem více než sto padesát repríz proslulé Carmen. Současně hostovala v desítkách dalších rolí po celé západní Evropě, od Barcelony a Milána přes Paříž a Vídeň až po Amsterdam a Glyndebourne, v Americe pak od Los Angeles po Chicago.

Uměleckými partnery Soni Červené se stali Mario del Monaco, Franco Corelli, Renata Tebaldi nebo Birgit Nilsson, spolupracovala s dirigenty světových jmen např. s Herbertem von Karajanem a Rafaelem Kubelíkem, s vynikajícími režiséry Walterem Felsensteinem, Wielandem Wagnerem i Davidem Pountneym. Soustavný zájem o tvorbu dvacátého století ji vedl ke stále častější interpretaci skladeb A. Berga, I. Stravinského, B. Brittena, H. W. Henzeho, G. C. Menottiho, L. Nona a G. Ligetiho. Nepřestávala přitom prosazovat dílo L. Janáčka – Stařenku Buryjovku (Její pastorkyňa), Kabanichu (Káťa Kabanová) a Zefku (Zápisník zmizelého) zpívala postupně v San Francisku, Wexfordu, Yorku, Frankfurtu, Lisabonu, Trevíru, Métách, Mnichově, Edinburghu, Ženevě, Bonnu, Darmstadtu, Bruselu, Paříži a v Berlíně. Pro frankfurtskou operu a vídeňskou Universal Edition přeložila do němčiny Janáčkovu operu Věc Makropulos.

Po dovršení 2025 vystoupení ve 112 operních rolích, podruhé poctěna titulem komorní pěvkyně, se rozhodla operní scénu opustit. Před nabídkou profesury operního herectví v Tokiu však dala přednost pozvání do renomovaného činoherního divadla Thalia v Hamburku, kde začala spolupracovat s režisérem Robertem Wilsonem a hudebníky Tomem Waitsem a Lou Reedem. V tomto novém angažmá vystoupila také v New Yorku, Hongkongu a Rio de Janeiro.

Do České republiky se vrátila na jeviště Národního divadla v symbolické pantomimické roli Osudu ve Wilsonově inscenaci Janáčkovy opery Osud (2002). Soňa Červená je autorkou tří biografických knih. Jde o její paměti Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno, a knihu Můj Václav, která přibližuje osobnost Václava Červeného, jejího dědečka. V r. 2004 obdržela Cenu Thálie – zvláštní cenu kolegia, r. 2005 Cenu dr. Františka Ulricha (Hradec Králové), r. 2009 Cenu Alfréda Radoka, r. 2010 se stala čestnou členkou Státní opery Praha, v r. 2011 obdržela medaili Artis Bohemiae Amicis, r. 2012 získala čestné občanství města Hradec Králové, r. 2013 medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění od prezidenta republiky a Gold Medal in the Arts od John F. Kennedy Center (Washington, DC), u příležitosti životního jubilea jí 9. 9. 2015 udělil ministr kultury ČR titul Dáma české kultury.