Narodila se v Praze, zemřela tamtéž. Zpěv studovala soukromě u R. Rosnera. V roce 1947 debutovala jako filmová herečka (hrála ve filmu Poslední mohykán vedle J. Marvana). Do prvního operního angažmá nastoupila v Brně. Od roku 1954 hostovala na scéně Stavovského divadla v roli Cherubína (Mozart: Figarova svatba) a ve Smetanově divadle dvakrát vystoupila jako titulní Carmen. Účinkovala však také v činoherních a muzikálových představeních, zejména v Divadle Voskovce a Wericha, s Janem Werichem ve slavné inscenaci muzikálu Divotvorný hrnec.

V roce 1958 přijala angažmá v Berlíně, nejprve v opeře Unter den Linden a v roce 1962 v Deutsche Oper. Svou zkušenost z předchozích sedmi operních sezon v Brně rychle zúročila v nových rolích, zejména v dílech C. Monteverdiho, G. F. Haendla a Ch. W. Glucka, za jehož Orfea byla již v roce 1961 vyznamenána titulem Komorní pěvkyně. Stálá angažmá v Západním Berlíně, ve Frankfurtu nad Mohanem a v San Francisku jí přinesla role z nejnáročnějších – od Azuceny (Verdi: Trubadúr), Ulriky (Verdi: Maškarní ples) a Amneris (Verdi: Aida) po Brangänu (Wagner: Tristan a Isolda), Herodias (Strauss: Salome) a Klytaimnestru (Strauss: Elektra) – a více než 150 repríz proslulé Carmen. Současně hostovala v desítkách dalších rolí po celé západní Evropě, od Barcelony a Milána přes Paříž a Vídeň až po Amsterdam a Glyndebourne, v Americe pak od Los Angeles po Chicago.

Uměleckými partnery Soni Červené se stali Mario del Monaco, Franco Corelli, Renata Tebaldi nebo Birgit Nilsson, spolupracovala s dirigenty světových jmen např. s Herbertem von Karajanem a Rafaelem Kubelíkem, s vynikajícími režiséry Walterem Felsensteinem, Wielandem Wagnerem i Davidem Pountneym. Soustavný zájem o tvorbu 20. století ji vedl ke stále častější interpretaci skladeb A. Berga, I. Stravinského, B. Brittena, H. W. Henzeho, G. C. Menottiho, L. Nona a G. Ligetiho. Nepřestávala přitom prosazovat dílo L. Janáčka – Stařenku Buryjovku (Její pastorkyňa), Kabanichu (Káťa Kabanová) a Zefku (Zápisník zmizelého) zpívala postupně v San Francisku, Wexfordu, Yorku, Frankfurtu, Lisabonu, Trevíru, Métách, Mnichově, Edinburghu, Ženevě, Bonnu, Darmstadtu, Bruselu, Paříži a v Berlíně. Pro frankfurtskou operu a vídeňskou Universal Edition přeložila do němčiny Janáčkovu operu Věc Makropulos.

Po dovršení 2 025 vystoupení ve 112 operních rolích, podruhé poctěna titulem Komorní pěvkyně, se rozhodla operní scénu opustit. Před nabídkou profesury operního herectví v Tokiu však dala přednost pozvání do renomovaného činoherního divadla Thalia v Hamburku, kde začala spolupracovat s režisérem Robertem Wilsonem a hudebníky Tomem Waitsem a Lou Reedem. V tomto novém angažmá vystoupila také v New Yorku, Hongkongu a Rio de Janeiro.

Do České republiky se vrátila na jeviště Národního divadla v symbolické pantomimické roli Osudu ve Wilsonově inscenaci Janáčkovy opery Osud (2002). V dalších inscenacích z produkce Opery a Činohry ND pak odehrála přes 250 představení (Zítra se bude..., Věc Makropulos, 1914, Toufar, Krvavá svatba aj.).

Soňa Červená je autorkou tří biografických knih – vlastních pamětí Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno, a knihy Můj Václav, která přibližuje osobnost Václava Červeného, jejího dědečka. V r. 2004 obdržela Cenu Thálie – zvláštní cenu kolegia, r. 2005 Cenu dr. Františka Ulricha (Hradec Králové), r. 2009 Cenu Alfréda Radoka, r. 2010 se stala čestnou členkou Státní opery Praha, v r. 2011 obdržela medaili Artis Bohemiae Amicis, r. 2012 získala čestné občanství města Hradec Králové, r. 2013 medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění od prezidenta republiky a Gold Medal in the Arts od John F. Kennedy Center (Washington, DC), u příležitosti životního jubilea jí 9. 9. 2015 udělil ministr kultury ČR titul Dáma české kultury, v roce 2021 získala cenu Ochranného svazu autorského za propagaci a šíření české hudby.