Francouzský skladatel, narodil se v La Cote-Saint-André, zemřel v Paříži. Syn lékaře, který mu sám dal základy obecného i hudebního vzdělání. V mládí se naučil hře na kytaru a flétnu; zanechal studií medicíny a stal se na pařížské konzervatoři žákem J. F. Lesuera a A. Rejchy. Již na konzervatoři skládal písně a kantáty (Osm scén z Fausta), orchestrální předehry, jako sedmadvacetiletý Fantastickou symfonii, k níž ho inspirovala herečka G. Smithson, jeho budoucí žena. V pařížských uměleckých kruzích byl považován za provokujícího výstředníka. Přispěla k tomu i jeho rozsáhlá publicistická činnost, v kritických soudech se často rozcházející s dobovou pařížskou konvencí. Větší ohlas než jeho symfonická báseň Lélio měla jeho symfonie s violovým sólem Harold v Itálii (insp. Byronem). Podnět k jejímu vzniku mu dal Paganini a když vyslechl její provedení, věnoval Berliozovi 20 000 franků, aby se mohl věnovat jenom tvorbě. Menší ohlas měly jeho opery (Benvenuto Cellini, Beatrice a Benedikt a Trójané). Čtyřicátá léta trávil Berlioz na cestách po evropských hudebních metropolích, v roce 1846 byl též v Praze, kde řídil 6 koncertů ze svých skladeb. Vznikají nová významná díla, trilogie Ježíšovo dětství na slova bible, dramatická legenda Faustovo prokletí, Te Deum a další menší skladby. Berlioz je ve skutečnosti první velký symfonik romantik. Je jím i díky propojení hudby s ideou díla, již si buďto sám vybásnil nebo ji z hotového literárního díla přijal a hudebně přetvořil. Jeho literární nadání dokládá i autorství několika libret, kritická činnost a z větších prací jeho Paměti, v nichž zevrubně popisuje též zážitky z pražského pobytu v roce 1846.