Narozen v Humpolci, zemřel v Praze. V letech 1914–1927 byl po absolvování učitelského ústavu zaměstnán jako učitel měšťanských škol. V divadelním životě na sebe poprvé upozornil v letech 1920–1922 jako organizátor a vedoucí proletářského kolektivu Dědrasbor. Po teoretické přípravě a první cestě do SSSR (1925) otevřel spolu s J. Frejkou v únoru 1926 experimentální scénu Osvobozené divadlo a uváděl zde poetické inscenace zejména francouzských a českých moderních básníků. Do Osvobozeného divadla přijal v roce 1927 Voskovce a Wericha s jejich úspěšnou Vest pocket revue a jako režisér spolupracoval na revuálních představeních populární dvojice autorů a moderních klaunů až do násilného uzavření této protifašistické scény v roce 1938. Činnost v Osvobozeném divadle přerušil v letech 1929–1931, kdy byl jako dramaturg a režisér angažován ve Státním divadle Brno.

V době nacistické okupace musel své veřejné působení omezit a později zcela přerušit. V letech 1939–1941 řídil v Praze komorní Divadélko pro 99, kde uváděl literární montáže ze života velkých českých umělců. Největší ohlas měl Román lásky a cti (1940), pásmo sestavené z dopisů J. Nerudy a K. Světlé. Od 5. 6. 1945 do 30. 9. 1951 působil v Činohře Národního divadla. Souběžně s prací v činohře ND řídil také v červenci 1945 ustavené Studio ND.

V řadě statí se zabýval historií, přítomností a perspektivami ND i teoreticky, podal výstižné charakteristiky řady herců, mj. J. J. Kolára, E. Vojana, M. Hübnerové a V. Vydry. Po odchodu z ND přednášel v divadelním semináři Filozofické fakulty UK a na Divadelní fakultě AMU, pracoval v divadelní sekci Československo-sovětského institutu, řídil jako první redaktor časopis Sovětské divadlo a neustával ani v činnosti publikační (redigoval časopis Otázky divadla a filmu).