Ruský skladatel, klavírista a dirigent. Narodil se v Soncovce, zemřel v Moskvě. O základní hudební vzdělání syna zámožného správce statků pečovala jeho matka. V létě od roku 1902 k nim jezdil na dovolenou R. Glier a během těchto pobytů zasvěcoval mladého Prokofjeva do hudební teorie. V letech 1904–1914 studoval na petrohradské konzervatoři u Ljadova skladbu a kontrapunkt, u Rimského-Korsakova instrumentaci a u Jesipovové klavír. Už během studií se připojil ke skupině pořádající Večery soudobé hudby, během nichž interpretoval své provokující klavírní skladby.

V červenci 1912 hrál veřejně svůj První a o rok později Druhý klavírní koncert; oba měly bouřlivou, ale rozporuplnou odezvu. V letech 1913–1915 podnikl s matkou několik zájezdů do Francie, Anglie, Říma a do Švýcarska, kde u něho Ďagilev objednal balet. Z materiálů k této nedokončené skladbě vzniklo jedno z nejútočnějších skladatelových děl "barbarská" Skytská suita (1916); při její petrohradské premiéře opustil Glazunov na protest sál. V roce 1917 složil vytříbeně prostou Klasickou symfonii, aby všem dokázal, jak dokonale ovládá slohový odkaz minulosti. K ruské tradici se přihlásil operou Hráč (1916, podle Dostojevského), v níž se záměrně postavil proti Wagnerovi. Opera je nejen vynikající studií lidské vášně, ale i vtipnou komedií.

Po převzetí moci vládou sovětů dal Prokofjevovi komisař osvěty Lunačarskij pas, aby mohl zahraničním pobytem rozšířit svůj autorský obzor. Téměř 15 let žil převážně v USA, Francii, Bavorsku aj. jako skladatel a koncertní klavírista; často se vracel do vlasti, kde také koncertoval. V zahraničí vznikly jeho opery Láska ke třem pomerančům (1919, podle Gozziho), Ohnivý anděl (1919–1927, podle Brjusova) balety Ocelový skok (Paříž 1927), Marnotratný syn (1928), Na Dněpru (1930). V roce 1935 vytvořil pro Velké divadlo v Moskvě na shakespearovský námět své vrcholné baletní dílo Romeo a Julie. Na vlastní text složil v roce 1936 "symfonickou pohádku pro děti" Péťa a vlk, v níž příkladně sloučil pedagogický záměr s vysokou uměleckou úrovní.

V roce 1939 ukončil svá zahraniční turné a žil dále v Moskvě. Spolupracoval s režiséry Mejercholdem a Ejzenštejnem. Pro jeho filmy Alexandr Něvský a Ivan Hrozný (1944) napsal strhující hudbu, která dál žije v kantátové formě. Obě díla vznikla v době nacistického ohrožení jako výraz skladatelova hlubokého vlastenectví. Podobně motivován byl i vznik jeho opery podle Tolstého románu Vojna a mír (1946–1952). Posledním uplatněním jeho osobitého humoru se stala opera Zásnuby v klášteře, k níž si sám zpracoval libreto (1940, podle Sheridana). Tradici ruského baletu rozmnožila Popelka (1944) a Kamenný kvítek (1950).

Prokofjevovo dílo patří k vrcholům hudby 20. století. Jeho osobitý a velmi diferencovaný sloh se rodil jako reakce na konzervativní akademismus a dobové oslnění impresionismem. Vytvořil nový typ snivé, ale mužné lyriky. Osobitá je linie jeho hudebního sarkasmu, grotesky a ironie. Měl silný vliv na českou hudbu. V roce 1948 byl označen za dekadentního buržoazního skladatele a jeho mnohá díla byla v Sovětském svazu zakázána.