Láska ke třem pomerančům (Opera)
Národní divadlo, od 16.05.2019
Popis
Libreto napsal skladatel podle italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Skladatelovo libreto do francouzštiny přeložili Vera Janacopulos a Alexej Stal.

Italský dramatik, satirik a mystifikátor, hrabě Carlo Gozzi (1720–1806), se bezděky stal příčinou zvláštní chvíle operní historie 20. století: zatímco jeho pohádkovou hru Turandot začal roku 1920 přetavovat Giacomo Puccini ve své poslední dílo, laděné přes všechny výstřelky stále v duchu starého dobrého romantismu, v tutéž dobu čekala na premiéru opera podle jiného Gozziho kusu – Láska ke třem pomerančům. Tu pojal Sergej Prokofjev naopak jako totální burlesku, která si ze všeho „procítěného“ a „vážně míněného“ jen tropí smích.
V roce novodobé premiéry Pomerančů na scéně Národního divadla (2019) uplyne od jejich vzniku přesně sto let. Spíše než důvodem k oslavám může být tento moment podnětem k úvaze, jak je možné, že jedno z nejslavnějších a nejúspěšnějších Prokofjevových děl, opera, naplněná až po okraj „žertem, ironií, satirou i hlubším významem“, ryzím a věčným potěšením ze hry lidské obrazotvornosti a z hledání „smyslu“ v „nesmyslu“, stála s jedinou výjimkou po celé století stranou zájmu českých operních divadel. Prokofjev napsal Pomeranče krátce po své emigraci z bolševického Ruska do USA jako svého druhu velmi kosmopolitní dílo: podle italské předlohy v ruské úpravě na francouzský text pro americké publikum. Gozzi pojal svůj původní, převážně prozaický scénář Pomerančů jako praštěnou pohádku ve stylu commedie dell’arte s úmyslem zesměšnit své konkurenty Goldoniho a Chiariho. Dadaismus a hravost příběhu oslovila v roce 1914 jednoho z tvůrců ruské avantgardy Vsevoloda Mejercholda natolik, že po Gozziho burlesce pojmenoval svůj časopis a hned v prvním čísle uveřejnil její moderní adaptaci. Tu měl s sebou Prokofjev náhodou v Americe a protože pro místní publikum nepřicházela opera s ruským textem v úvahu, zvolil francouzštinu, kterou na rozdíl od angličtiny ovládal. Poněkud bláznivý vznik Prokofjevovy opery může také napovědět, jaký asi příběh hypochondrického prince milujícího pomeranče bude.

Nastudování ve francouzském originále. V představení jsou použity české a anglické titulky.

Přibližná délka představení včetně přestávky: 2 hodiny a 20 minut, jedna přestávka 20 minut.
Orchestr a Sbor Národního divadla, členové Losers Cirque Company.
Textové a hudební úpravy
Autor libreta : Sergej Prokofjev
Inscenátoři
Spolupracovali
Asistent dirigenta : Zdeněk Klauda
Asistent režie : Petr Jirsa, Veronika Staňková
Pohybová spolupráce : Marek Zelinka
II. dirigent : Zbyněk Müller
Inspicient : Jiří Janeček
Jevištní mistr : Lubor Kvaček, Petr Šebek, Petr Darda
Jazykový poradce : Martin Buchta
Mistr světel : Radek Duška
Mistr zvuku : Emil Boháček
Nastudování sboru : Martin Buchta
Produkce : Ivo Graca
Světelný design : Karel Šimek
Umělecký ředitel výroby : Martin Černý
Vedoucí garderoby : Jaroslava Weishauptová
Vedoucí maskérny : Monika Šonková, Tereza Stárková
Vedoucí hudební přípravy : Zdeněk Klauda
Vedoucí jevištního provozu : Jiří Michálek
Vedoucí výroby dekorací : Stanislav Hrdlička
Vedoucí výroby kostýmů a vlásenek : Aleš Frýba