Narozen v Hlinsku, zemřel v Praze. Vlastním jménem Emanuel, v ND vystupoval též jako Václav a Josef. Vyučil se u otce nožířem a pracoval jako mistr v továrně na lékařské nástroje. Snaha najít si večerní zaměstnání, které by mu umožnilo věnovat se malířství, ho přivedla v roce 1922 za náhodných okolností do baletního sboru Národního divadla, kam byl přijat A. Bergrem. Začal intenzivně studovat u baletního mistra R. Remislavského a již v roce 1925 vystupoval sólově.

Zároveň se věnoval malířské a sochařské tvorbě, v roce 1926 byly jeho obrazy vystaveny na 100. jubilejní výstavě SVU MÁNES. Pracoval v dělnickém hnutí, od roku 1931 byl členem KSČ, všestranně se podílel na práci strany a o sociálních poměrech v Národním divadle psal v roce 1932 do RP. Organizoval proletářské divadelnictví, byl spoluzakladatelem vysočanské Proletscény, kde působil jako herec, režisér, autor i jevištní výtvarník.

Za činnost v dělnickém a komunistickém hnutí byl perzekvován a po provedení hry Pařížská komuna (napsané společně s historikem V. Husou, hudba V. Nejedlý) soudně stíhán a 27. 8. 1933 dostal z ND výpověď. Pracoval dále v dělnickém divadelnictví. Na tzv. Proletscéně zřídil loutkové divadlo, jímž ovlivňoval výchovu dělnické mládeže. V roce 1934 byl E. Piscatorem pozván do Moskvy k divadelnímu studiu u V. Mejercholda. Ale při pokusu o ilegální přechod hranic do SSSR byl v roce 1935 zatčen a 9 měsíců vězněn na Pankráci. Za nacistické okupace byl v roce 1940 znovu vězněn gestapem. V roce 1945 se zúčastnil pražského povstání a stal se předsedou Revolučního NV Prahy 8.

Po osvobození ho Z. Nejedlý jmenoval uměleckým vedoucím Baletu ND. Tuto funkci zastával od 1. 8. 1945 do 31. 7. 1946. Dále se věnoval především malířské a sochařské práci, od roku 1958 byl ředitelem Výtvarné školy. Své umělecké názory vyložil v teoretické práci Protiklady v umělecké tvorbě (1946).