Vztah Bohuslava Martinů k opeře byl zpočátku velmi rezervovaný. Jeho první operní pokusy přicházejí téměř až na prahu čtyřicítky a nesou se v sarkastickém duchu a snaze modernizovat tento archaizující útvar pomocí revue, jazzu, filmu a dalších aktuálních fenoménů své doby. Na počátku 30. let však zcela zásadně obrací pozornost naopak k velmi starobylým inspiracím – barokním a klasicistním hudebním formám, lidové hudbě, ke středověkému divadlu. Všechny tyto prameny v autorsky volně stylizované podobě se pak spojují v jeho opeře Hry o Marii z roku 1934. Nejde vlastně o operu v běžném slova smyslu. Jsou to zkrátka „hry“. Martinů si vybral za náměty příběhy čtyř různých starodávných žánrů s náboženskou tématikou (biblické podobenství, divadelní mirákl, lidovou vánoční píseň a fantastickou legendu), nesledoval však ani jejich dramatickou linii, ani duchovně naučné poselství, nýbrž jejich poezii, svobodné utváření atmosféry, časoprostoru, vlastních „pravidel hry“. Použil širokou škálu výrazových prostředků – chrámový i lidový zpěv, tanec, mluvené slovo i operní arioso, primitivní zvuk jarmareční kapely i dramaticky vypjaté symfonické sekvence, davové scény i snové přeludy... To vše volně spojuje jediné téma: Maria, žena, matka, světice či jen iluze o tom všem, o někom, kdo ošetří naše rány a uvede do blaženosti či alespoň do snu o ní.

Dovolujeme si diváky upozornit, že v inscenaci je použito stroboskopové světlo (světelné záblesky), které může u osob trpících epilepsií vyvolat zdravotní obtíže.

Koprodukce Národního divadla a Wroclavské opery.
Opera je nastudována v češtině a v představení jsou použity české a anglické titulky.
Délka představení: 3 hodiny 10 minut

Účinkuje orchestr, sbor a balet Opery Národního divadla, Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor.