Pro svoji třetí a poslední společnou operu zvolili Mozart s Da Pontem námět veskrze komorní, ba intimní. Starodávná vyprávění z Ovidiových Proměn či Ariostova Zuřivého Rolanda o zkoušení či pokoušení ženské stálosti Da Ponte zbavil všech kouzelných a nadpřirozených prvků a posunul je do roviny civilní a psychologické. Neztratil přitom smysl pro nadčasovost tématu ani pro divadelní zkratku a nadsázku. V opeře Cosi fan tutte se tak setkáváme s okamžiky, které nás přímo či nepřímo odkazují až k biblickému vyhnání z Ráje či faustovské touze po skutečném poznání, ale také s osvícenským sarkasmem a moderním relativismem. Dva mladíci zde provádějí smělý a pro někoho snad i hanebný experiment nejen s city svých partnerek, ale také se svými vlastními. Pokoušejí to, co by mělo zůstat nedotknutelné. Jenže co odolá před lidskou pýchou a nekonečnou zvědavostí?
Mozart, který Da Ponteho libreto převzal až po předchozím neúspěšném Salieriho pokusu, v tomto tématu vycítil obrovský potenciál a vytvořil jednu ze svých vrcholných oper, založenou na účinném protikladu komorního a jednoduchého příběhu s nesmírně bohatým a propracovaným hudebním výrazem. Nejen samotné árie a ansámbly, patřící dnes neodmyslitelně mezi nejlepší operní „hity“ všech dob, ale také jejich promyšlená dramaturgie v rámci celku, jejich kontrast, logická i překvapivá návaznost činí z Cosi fan tutte stále živý klenot operního repertoáru.
Inscenace režiséra Martina Čičváka propůjčuje postavám opery zcela současnou mentalitu, do detailů rozehrává situaci po situaci, ale zároveň stále zůstává v rovině hořce ironického a nadčasového podobenství. Aktéři příběhu se po celé představení pohybují po obřím kruhu, který může být symbolem věrnosti právě tak jako kolotočem jejich vlastních, proměnlivých a nestálých emocí...

Opera je nastudována v italském originále a v představení jsou použity české a anglické titulky.

Délka představení: 3 hodiny 10 minut

Orchestr a sbor Opery Národního divadla