Popis
Tři světoví choreografové Jiří Kylián, Ohad Naharin a Itzik Galili v jednom výjimečném večeru na věčné téma: spojení-nespojení mezi mužem a ženou. Tak by se dala charakterizovat inscenace Dva světy / jeden svět> + Baletu Národního divadla moravskoslezského, ve kterém každý z tvůrců představí svým vlastním a neopakovatelným způsobem rozmanité styly současného baletu. <br>
B/olero v choreografii Ohada Naharina je ukázkou hravého ženského duetu. Tak jako Kylián ve Falling Angels cítí potřebu dát přednost tanci, Ohad Naharin využívá ve své tvorbě nekonečné zvukové možnosti syntetizátoru v interpretaci Isaoa Tomity v transpozici Ravelovy skladby. „Viděl jsem syntetizátor na přebalu desky, která ležela hned za deskou Bacha. Poprvé jsem si uvědomil, že syntetizátor není jen nástroj využívající existujících zvuků, ale nový nástroj či prostředek s nekonečnou možností tvoření zvuků nových,“ říká Isao Tomita, hudební skladatel. <br>
Hlavní emocí slavného opusu Jiřího Kyliána Falling Angels je přímý let osmi tanečnic. Choreografie je fascinována Reichovým minimalismem, který dovedl metodu fázování až na samou hranici lidských technických možností. Hudba Steva Reicha vytváří půdu, na které může choreografie růst zcela nezávisle a dát přednost tanci. „Falling Angels je choreografií pro osm žen, která byla koncipována jako poněkud odlehčená pocta tanečnicím. Osm žen od začátku do konce skladby neopustí jeviště. Jejich vzájemná závislost a zároveň přání, aby se z ní vymanily, jsou patrné v celé kompozici. Falling Angels vypráví o tanečnicích a umění interpretace, o eleganci, úzkosti, zranitelnosti, komplexech méněcennosti a humoru. Je symbolem sporu mezi sounáležitostí a nezávislostí, dilematem, které doprovází každého z nás od kolébky do hrobu,“ uvádí Jiří Kylián.<br>
Energií a testosteronem sršící opus SUB izraelského choreografa Itzika Galiliho charakterizuje dravý tanec, složený z vizuálních prchavých obrazů, vytvořených pomocí sedmi tanečníků a jejich trénovaných napůl nahých těl. „… sedm mužů maximálně využívá rytmické skladby Weather One od Michaela Gordona. Tématem je vše nepopsatelné, co ‚máme na jazyku‘, a přesto to nelze vyjádřit slovy. Pocit na vlastní kůži, ve svalech a šlachách, v míze. Nenalézáme slova; ten pocit je téměř neuchopitelný, a přesto existuje. Jakoby se v mlze objevují stále nové obrazy, zdá se, že je možné je popsat, ale pouze novým, dosud neexistujícím slovem. A pak – vše mizí,“ dodává choreograf Itzik Galili.