Ruský skladatel, hudební kritik a dirigent, profesor na konzervatoři v Moskvě (autor učebnice nauky o harmonii), jeden z nejvýznamnějších představitelů hudby 19. století. Narodil se ve Votkinsku, zemřel v Petrohradě. V letech 1876–1890 byl podporován mecenáškou Naděždou von Meck. V kompozičním díle spojoval prvky ruské lidové hudby s podněty klasické a romantické evropské hudby. Pro jeho sloh je příznačná lyrická subjektivní poloha a národní inspirace.

Čajkovskij dirigoval řadu provedení svých děl (i v zahraničí, např. v Praze 1888 premiéru Evžena Oněgina). Z díla: šest symfonií (6. h moll Patetická), scénická hudba k divadelním hrám či předehry (Bouře, 1812, Hamlet, Romeo a Julie), tři klavírní koncerty (1. b moll), houslový koncert D dur, suity, opery (Evžen Oněgin, Piková dáma, Mazepa, Panna Orleánská, Jolanta), balety (Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček), skladby klavírní (cykly Dětské album, Roční doby), komorní (smyčcový kvartet D dur) a vokální.

Balet Spící krasavice (uváděný též jako Šípková Růženka), patří do „zlatého fondu“ klasického baletního odkazu 19. století. Premiéra se uskutečnila v roce 1890 na scéně carského Mariinského divadla v Petrohradě. Balet vznikl na popud ředitele carských divadel J. A. Vsevoložského, který vytvořil libreto podle pohádek Ch. Perraulta a ujal se také výtvarného řešení celé inscenace. Nádherná hudba Čajkovského a geniální choreografické kompozice Petipy, prokazující schopnost pohybové charakteristiky a smysl pro jevištní účinek, zajistily tomuto titulu cestu na všechna světová jeviště.

Na baletu Louskáček začal Čajkovský pracovat v roce 1891 dle detailně vypracovaného scénáře Maria Petipy. Specifikován byl nejen obsah a dění na jevišti, ale i počet taktů a charakter hudby, někdy i dokonce i její rytmická hodnota. O rok později byla hudba tohoto díla prvně představena veřejnosti ve formě koncertní suity a byla přijata s nadšením. Premiéra scénicky ztvárněného baletu se konala v Petrohradě 6. 12. 1892 spolu s Čajkovského operou Jolantou, přičemž dostudování inscenace se po nemocném Petipovi ujal Lev Ivanov.

Obě nejslavnější Čajkovského opery, Evžen Oněgin (1879) i Piková dáma (1890), vznikly na motivy velmi intimně laděných Puškinových děl, plných subtilních detailů a skvělých vypravěčských postupů. Čajkovskij Oněgina záměrně neoznačil jako „operu“, nýbrž jako „lyrické scény“. Pod zdáním banality příběhu o neopětované lásce Taťány k Oněginovi se skrývá věčné téma lidské osamělosti, konflikt jedinečnosti a uniformity, ideálů a rezignace. To vše je prodchnuto Čajkovského brilantní, strhující a emotivně naléhavou hudbou.