Člověk jako „tabula rasa“, nepopsaný list, nevzdělaný, necivilizovaný, a přesto či právě proto schopný toho nejhlubšího poznání díky naslouchání přirozenému hlasu srdce. Takový je poslední z wagnerovských hrdinů. Takový je člověk, v nějž Wagner na sklonku svého života vkládá jedinou naději poté, co se přesvědčil o těžkém úpadku lidské společnosti, o jejím „soumraku“, zaviněném neustálým koloběhem neuspokojených tužeb, kořistěním, hromaděním majetku a moci, demagogií a bezcitností. Parsifal přichází jako tulák a prosťáček, nic netušící o tomto světě, setkává se s králem rytířů Svatého grálu, Amfortasem, v jehož boku zeje nezhojitelná krvácející rána, s ženou mnoha tváří a existencí, Kundry, v jejímž objetí pocítí příčinu králova utrpení, a s čarodějem Klingsorem, jemuž odejme uloupené posvátné kopí, aby jím Amfortasovu ránu zahojil. U Wagnera obvyklý legendický háv, tentokrát inspirovaný vrcholně středověkým eposem Parzival od Wolframa von Eschenbach a buddhistickou mytologií, neskrývá za svými výpravnými dějovými okolnostmi a záhadným symbolismem nic jiného, než právě extrémně a naléhavě vyjádřenou metaforu o krizi a regeneraci (moderního) člověka. Jestliže ještě ve Wagnerových dílech Parsifala těsně předcházejících (Siegfried, Soumrak Bohů) je láska mezi mužem a ženou silou povznášející člověka nad běsnění světa, v Parsifalovi se ona sama stává příčinou všeho běsnění. Sexuální touha je tu ve shodě s Wagnerem obdivovanou Schopenhauerovou filozofií paradoxním prazákladem lidského utrpení. Žít a toužit po životě znamená trpět – krvácet. Amfortasova rána je symbolem touhy a z ní vyplývajícího utrpení nejen jednoho bájného krále, nýbrž celého lidstva. Právě tak Kundry není jen bizarní figura prokleté ženy, nýbrž symbolem věčného ženství, milostné touhy a stále se obnovujícího života, stále se vracejícího utrpení. Vykročit z bludného kruhu pozemské existence smí pouze „čistý bloud“, který se vzdá veškeré touhy a svým soucitem vyléčí svého trpícího bližního.
Wagnerovo poslední hudební drama odvážně a provokativně prolíná esoteriku s erotikou, náboženství s uměním, křesťanskou tradici s tradicí buddhismu, rituál s divadlem, ale také průzračnou diatoniku s příkrou chromatikou v melodické i harmonické složce své hudby, která v mnohém předjímá pozdně romantické výboje Gustava Mahlera a Richarda Strausse. Za spojování „nespojitelného“ v Parsifalovi byl Wagner kritizován a označován za diletanta, mimochodem také T. G. Masarykem v jeho spise Moderní člověk a náboženství. Ona iracionální, „nevědecká“ či „dekadentní“ fúze, je ovšem u Wagnera naprosto úmyslná, stylotvorná a velmi nadčasová. A v dnešní době pokračujícího prorůstání jednotlivých světových kultur i pokračující kritiky a rozkladu tradičních autorit nesmírně aktuální.
Parsifal byl v Národním divadle, stejně jako v řadě dalších evropských operních domů, uveden poprvé 1. ledna 1914 poté, co skončila třicetiletá ochranná lhůta, během níž se toto dílo na autorovo přání smělo provozovat pouze v Bayreuthu. Vrcholné Wagnerovo hudební drama se tedy do Národního divadla vrací bezmála po celém jednom století.

Sbor a orchestr opery Národního divadla, Pražský filharmonický sbor.

Foto: Hana Smejkalová
Délka představení 5 hodin

2011

Orchestr, sbor a balet opery ND, Pražský filharmonický sbor, členové Kühnova dětského sboru.