Německý skladatel, básník a filozof umění. Narodil se v Lipsku, zemřel v Benátkách. Z rodného Lipska odešel do Drážďan, kde získal základy hudebního vzdělání v proslulé Kreuzschule. Od r. 1828 studoval hudební teorii a kontrapunkt v Lipsku, tam také vznikly první Wagnerovy skladby, klavírní sonáty, ouvertura k Schillerově tragédii Nevěsta messinská (1831), 7 skladeb ke Goethovu Faustovi (1832) aj. Jako devatenáctiletý se pokusil o napsání opery (Svatba, 1832), kterou nedokončil. Divadlo a opera se mu však záhy staly osudem.

V roce 1833 nastoupil na místo operního korepetitora a dále následovalo kapelnické angažmá u operních divadel (Magdeburk, Královec, Riga). Souběžně s povinnostmi v divadle vznikaly Wagnerovy opery (Víly, 1834; Zákaz lásky, 1836) a za pobytu v Paříži Rienzi (1840) a Bludný Holanďan (1841). Obě tyto opery se dočkaly v Drážďanech úspěšného provedení, po němž byl jmenován saským dvorním kapelníkem (1843). Jeho umělecké novátorství naráželo zvláště po uvedení Tannhäusera (1845) na odpor konzervativních kruhů a když se Wagner v letech 1848–1849 zúčastnil revolučních událostí, byl na něho vydán zatykač. S pomocí F. Liszta uprchl do Curychu, kde žil v izolaci a promýšlel nové zásady své další tvorby. Napsal úvahy Umění a revoluce (1849), Umělecké dílo budoucnosti (1850), Opera a drama (1851).

Inspirován ideály antického dramatu a schopenhauerovskou "metafyzikou hudby" vytvořil koncepci opery jakožto souborného uměleckého díla. Z tohoto hlediska vytvářel svou slavnou tetralogii Prsten Nibelungův. Libretní předlohu k tomu napsal v letech 1851–1852. V roce 1853 začal Wagner pracovat na partituře prvního dílu Zlato Rýna, roku 1856 dokončil partituru Valkýry. Práci na druhém dějství Siegfrieda přerušil, aby se mohl věnovat kompozici Tristana a Isoldy (1857–1859).

Roku 1860 přijal Wagner nabídku pařížské Grand Opéra k uvedení Tanhäusera. I když se přepracováním partitury snažil vyhovět francouzskému vkusu, premiéra opery skončila skandálem. Wagner se ale nenechal od tvůrčí práce odradit. Složil operu Mistři pěvci norimberští (1867) a po dvanácti letech se vrátil k Siegfriedovi, kterého bez problémů dokončil (1871). Od konce roku 1869 se věnoval kompozici posledního dílu tetralogie Soumrak bohů, roku 1874 byl celý cyklus hotov. Poslední operu Parsifal (1882) označil Wagner za "posvátnou slavnostní hru". Jím dovršil své umělecké dílo, tak jak si to přál a jak je po celý život promýšlel a v časové posloupnosti uskutečnil. Jeho básnická fantazijní směs, napájená germánskou i východní mytologií, titánskými sny a celou škálou erotických vizí byla poznamenána dekadencí německého měšťáctví.

Wagner několikrát navštívil i Čechy (Teplice, Mariánské Lázně aj.) a v Praze měl okruh ctitelů, s nimiž hojně korespondoval. Přátelil se s J. B. Kittlem, který zhudebnil jeho libreto Francouzové před Nizzou. Na podzim r. 1882, po bayreuthské premiéře Parsifala, odjel Wagner s celou rodinou do Benátek, kde v únoru 1883 zemřel. Jeho tělo převezli do Bayreuthu a pohřbili v zahradě vily Wahnfried.