V roce 1889 zhlédl Puccini ve Florencii úspěšnou hru francouzského dramatika Victoriena Sardoua La Tosca, strhující melodrama o lásce a nenávisti, vášni a smrti, to vše na pozadí politických intrik a boje za svobodu a nezávislost. Sardou drama napsal pro slavnou herečku Sarah Bernhardt, která byla v této roli podle dobových svědectví fascinující. Kritici v Sardouově hře ostře odsuzovali přemíru násilí, ale publikum ji milovalo a propadl jí i Puccini. Premiéra opery 14. 1. 1900 v římském Teatro Costanzi měla obrovský úspěch, i když například Gustav Mahler ji odmítl dirigovat s tím, že je to „mistrovská slátanina“ (Meistermachwerk) a ještě hůře se o ní vyjádřil Richard Strauss; k jejím obdivovatelům naopak patřili Debussy, Stravinskij a Arnold Schönberg.
Dnes patří tento operní thriller o slavné zpěvačce Tosce, jejím milenci malíři Cavaradossim a zákeřném policejním šéfovi baronu Scarpiovi, odehrávající se roku 1800 v Římě v době napoleonských válek, k nejpopulárnějším operním titulům. V Čechách uvedlo Tosku poprvé pražské Národní divadlo 21. 11. 1903. O rok později, 8. 9. 1904, opera zazněla v Novém německém divadle a stala se trvalou součástí repertoáru této divadelní budovy až do současnosti; zatím poslední inscenace, premiérovaná 7. 6. 1999 ve Státní opeře Praha, revitalizovala legendární scénografii Josefa Svobody z období Velké opery (1947). Novou inscenaci Tosky nastudoval mezinárodně renomovaný francouzský režisér Arnaud Bernard.

Přestávky po 1. a 2. dějství; délka představení 3 hodiny

Inscenace skončila bez oficiální derniéry.

Orchestr a sbor Státní opery, Kühnův dětský sbor, externisté.