Vrcholné hudební kreace Josefa Myslivečka (1737-1781) bývají právem přirovnávány ke skladbám středního tvůrčího období Myslivečkova blízkého přítele a obdivovatele W. A. Mozarta. Opera Olimpiade z roku 1778 je pak jednou z nejuznávanějších Myslivečkových kompozic vůbec. Přesto na ni novodobý operní repertoár téměř zapomněl a v Národním divadle nezazněla dosud nikdy. Myslivečkova Olimpiade má mnoho slovutných stejnojmenných předchůdců komponovaných na totéž Metastasiovo libreto, např. verzi Antonia Vivadiho nebo Giovanniho Battisty Pergolesiho. I mezi nimi je dodnes vysoce hodnocen dramatický talent Čecha, který dosáhl nevídané proslulosti jako „italský“ operní skladatel. Na pozadí starořeckých olympijských her, které jsou symbolem antického ideálu duševně a fyzicky vyrovnaného člověka, se s jistým hořkým podtónem odehrává jiný, velmi nadčasový „boj o prvenství“ – věrní přátelé Megakles a Lycidas netuší, že usilují o lásku téže ženy. Okolnosti je postupně nutí k fatálním rozhodnutím – buď znectí přátelství a jednou dané sliby, nebo zapřou svou lásku. Otevírá se před námi pohled na odvrácenou tvář mezilidských vztahů, na umanutou zaslepenost touhy a vášně, která vede k neuváženým krokům, stejně jako k nim vede i přílišná důvěra v přátelství. Hudební nastudování Václava Lukse a jeho orchestru Collegium 1704 představí toto dílo v hávu historicky poučené interpretace. Režie v rukou manželů Herrmannových je pak příslibem dalšího ze vzrušujících spojení „staré opery“ s promyšlenou současnou divadelní poetikou.

Koprodukce Národního divadla s Théâtre de Caen, Opéra de Dijon a Les Théatres de la Ville de Luxembourg.

Orchestr Collegium 1704.